Již od pradávna lidé chovají i domácí mazlíčky. Avšak na rozdíl například od hospodářských zvířat, zde se uplatnilo pouze velmi malé množství druhů, a to z celé živočišné říše. Obecně chovaných jich je jen pár. To vybízí k otázce, proč se například vlci, a později psi, stali našimi partnery, namísto třeba medvědů.

Zde je potřeba si uvědomit, že dobrý domácí mazlíček musí mít hned několik vlastností. Ty by měly být přítomny již u jeho divokého předka, byť v menší míře a lze je zesílit pečlivým chovem a šlechtěním.

Jednou z nich je to, že musí být schopno si vytvářet sociální vazby. Jistě, můžeme říci, že u koček to neplatí, avšak to není tak docela pravda. Ačkoliv se na své majitele neváží ani zdaleka tak intenzivně jako psi, přeci jen jim nejsou lidé až tak lhostejní. To vše samozřejmě předpokládá vysokou emoční inteligenci, kterou zdaleka ne každý druh má.

Dále musí být relativně snadné o něj pečovat. Pro běžného člověka by nemělo být tak obtížné vytvořit mu ideální podmínky k životu. Jen tak totiž bude zvíře skutečně prospívat a plnit svůj hlavní úkol, tedy být nám partnerem a pomocníkem.

Také by nemělo mít žádná negativa, která lidi odpuzují, jako například zápach či drápy, které poškrábou vše, čeho se dotkne, ať už zvíře chce či nikoliv. To ze hry vyřazuje například lišky, které mají svůj charakteristický pach.

V neposlední řadě se nám také musí líbit. Jistě, vkus každého člověka je jiný, avšak asi všichni souhlasí, že kočka či pes jsou roztomilí, kdežto například brouci nikoliv. Pokud se nám totiž zvíře nelíbí, pak jej také nebudeme chtít chovat.

Je tedy jasné, proč úzkým výběrem prošlo jen relativně málo druhů, přičemž prakticky jen kočky, psi a papoušci jsou celosvětově rozšíření. A je to dobře. Pořízení zvířete není něco, co bychom měli brát na lehkou váhu. Koneckonců za něj budeme po celý jeho život zodpovědní.